úterý 12. července 2016

Vikiho občasník - Hohewand, Rakousko


Po rozloučení s Byčí partou v Moravském Krasu míříme na jih. Pár desítek km za Vídní vyrůstá ze země několik set metrů vysoká a přes 10 km dlouhá hrouda šutru zvaná Hohewand. Je protkána lezeckými cestami, jištěnými cestami zvanými ferraty a právě tyto budou našim cílem. Je to pro mě premiéra. Rodiče chtějí vyzkoušet jak moc se bojím výšek a co vše jsem schopen přelézt.

Ubytko nám poskytuje kemp – tábořiště přímo pod stěnou. Za noc se tu platí 12 euro (po třech nocích 10) za stan a je jedno jak je veliký nebo kolik vás je, čili je to levnější než nejlevnější kemp v Česku. Sprcha je v teepee s výhledem na masív, a na rozdíl od Baldovce, kde večer většinou došla, je tady teplá furt. Záchody s koupelničkou jsou stále perfektně čisté. Placení pobytu je netradiční. Při odjezdu vytáhnete z šuplete účtenku, vyplníte, do obálky vložíte příslušnou sumu a hodíte do schránky. V Česku by majitel kempu tímto způsobem pravděpodobně zkrachoval. Je to prostě o lidech a tady skládá hlavu z 95% obec lezecká. My sice patříme mezi zbylých 5%, ale s lezci se tu cítíme moc dobře a jejich „zákony“ ctíme.       
 
 
Postupně zkoušíme nějaké jednodušší ferrátky. Přecvakávání karabin je v poho, strach z výšek nemám, problém je akorát, když je nějaký úsek bez stupů a je nutné ho překonat pouze silově pomocí ocelového lana. Nejvíce se mi asi líbí komín s dlouhým žebříkem a s keškou v samém vrcholku.
 
 
 
 
 
 
 

Nedaleko tábora se tyčí Sněžka neboli Schneeberg. Tento kopeček má 2073 m n.m. čili dobrá příležitost si posunout výškový osobák. Do 1200 m n.m. se s mamkou přibližuji lanovkou, taťka kluše pod lanem. Hned zpočátku se stoupá pěkně zostra nejdříve lesíkem pak dlouho v šutru po skále. Vrchol dobyt a jako bonus, kromě nádherných výhledů i pár keší. Sestup šutrem je horší, ani né tak pro mě jako pro mamčino oteklé koleno.
 
 


 
Poslední den si dáváme ferratu v oblasti Flatz. Je příšerné vedro takže máme v plánu zrelaxovat v prý krásných lázních s ledovou vodou postavených Marií Terezií. Nějak se to ale začíná kabonit, proto měníme plán a jedem do kempu, že sbalíme a na posledních pár dní zajedeme k vranovské přehradě. Cestou do kempu začíná lehký deštík. Postupně nabírá na síle a jakmile vjíždíme na parkoviště je z toho brutální slejvák, který jsem ještě nezažil. Taťka je tak vykulený, že autem najíždí na velký šutr, na kterém zůstáváme viset. Díky lijáku se z auta ani nedá vylézt a tak jen sledujeme, jak lítají kempinkové židličky a jak se větrem a pod váhou vody bortí stan. Jak peklo rychle přišlo, rychle i odchází. Auto z šutru sundáváme heverem, ze stanu je bazén, všude plno baga. I přesto, že slunce po hodině vše vysušuje je počtem hlasů 2 : 1 rozhodnuto, že se místo Vranova jedeme domů.     

 
 FOTOGALERIE