Na tento závod jsem se s nejstatnějším triatletem Martinem Navaříkem a nejkrásnějším triatletem Honzou Kempou přihlásil již na jaře, ihned jak to šlo a udělali jsme dobře, protože pár dnů po spuštění registrace již bylo vyprodáno.
Už několik km před příjezdem do centra závodu Zuberce na nás z velkého baneru u cesty kouká loňská účastnice „naše“ Tamča Stonová a my si říkáme, hmm tak to bude asi velké. Ubytováváme se v Zuberci ve stylovém penzionu Pribisko, kde bude až do neděle probíhat vše okolo závodu. Po obdržení batůžku s čísly, tričkem atd. jdeme na prezentaci a výklad trati. Více než tomuto se ale věnujeme stolům, které jsou plné dobrot jako parenica, korbáčiky, škvarky apod.
V noci prší a ani předpovědi na závod nevěstí nic dobrého. Na idylku s výhledy na zdejší krásné horstvo můžeme zapomenout. Ráno nakládáme kola a autobus nás převáží do místa startu k Liptovské Maře.
Kromě plavání, které letos skoro vypouštím jsem na závod v rámci svých možností dobře připraven a očekávám slušný výsledek. Mimo slovenských hvězd Šimka, Jurkoviče a Vrábela, které jsou samozřejmě „trochu“ jinde ve startovce skoro nikoho neznám, takže na prognózu umístění si netroufám vyslovit. Chtěl bych v prvním dlouhém stoupání dojet Martina, v druhém mu ujet a v běhu náskok navýšit ;-)
Jsme u Mary nad hlavami se nám honí černé mraky, hory jsou v mlze, ale přesto se při ukládání kola do depa směji, protože v roli spíkra je Vlado Baron a ten rozesmát umí. 2Km se plave ve čtyřech okruzích s výlezem z vody. Dle předpokladu je to v mém podání trága. Vbíhám do depa a z repráků slyším, že je jej právě opouští Martin. Fajn, svlečení neoprénu, oblečení rukávu, vesty a ponožek to je ztráta tak do dvou minut, což by se v 7km kopci mohlo dát sjet.
nejstatnější triatlet Martin 
Něco přes 50km cyklistiky začíná rozehřívacím kopcem a následným sjezdem do Nižných Matašoviec, odkud je pak ono 7km stoupání do sedla Huty. Během tohoto stoupání sice nějaké lidi předjíždím, ale Martin furt nikde. Na vrcholu stoupání se začíná ozývat bederní páteř s čímž jsem před závodem počítal a vzal si od Kempinátora pilulku Aulinu, který je bomba a 100% zabírá. Větší obavy než ze zad mám, ale z několika km sjezdu do Zuberce. Z rychlých sjezdů se zatáčkami jsem posraný vždycky. Tady se navíc přidává mokrá silnice a nedůvěra v brzdné schopnosti korkových špalků na karbonových ráfcích. Aby toho nebylo málo tak už při velmi lehkém přibrždění se mi začíná třást celé kolo. Kolem mě projíždí ti, co jsem do kopce pracně předjel a já nadávám na k---y šikmooké, kteří můj bicykl vyrobili. V cíli se žlutým hochům omlouvám a nadávám sobě, páč zjišťuji, že příčinou vibrací byl uvolněný střed řízení. Zuberec projíždím s husí kůží. Důvodem není zima, ale fantastická atmosféra kolem trati. Fandí, zvoní, štěrká tu snad více lidí než má samotná obec obyvatel, prostě nádhera. Svině záda bolí proto až do cíle dělám na kole cca každý km protahovací gymnastiku. Tohle když nezasvěcený vidí tak si musí říkat, že jsem magor, no ale na rozdíl od Aulinu to pomáhá.
Přes Habovku se vracíme zpět do Zuberce a projíždíme davem ještě jednou. Pak už jen posledních 10km do kopce. Ten je až k odbočce na Zverovku mírný, posledních pár km to už je, ale pořádné „řemeslo“. Nedaleko před cílem kola předjíždím běžící slečnu a ptám se „kolik ještě?“. A ona na to „ještě 300m, ale přehoď si na nejlehčí“. Jó kdyby tak bylo kam milé děvče. Druhé depo je u Tatliakovy chaty ve výšce 1373m n.m. Slízám z kola, stojím v předklonu a nemůžu se narovnat. Příště musím zobnout ověřený Panadol Rapid a nedělat žádné experimenty.
Na prvních dvou km na Rákoň 1879m n.m. musíme nastoupat nějakých 500m. Všude je sice mlha, ale nefouká, neprší a nesněží takže je to v poho. Z Rákoně se pokračuje na Lůčné sedlo odkud je velmi prudký seběh do Látané doliny. Jakmile vbíhám na asfaltku Látané vidím asi 150m před sebou Martina. Poněkud netakticky něj volám „Navaříku ty zvíře ( slovo zvíře tam myslím nebylo ;-) počkej“. A Marťas? Ten se jen otáčí a místo, aby počkal na kamaráda zrychluje. Je to ale mírný seběh a to mám rád, takže po 2km ho mám a do cíle přibíhám na 15. místě s pár sekundami na 16. Martina.
sedlo Zábrať dá nám zabrať 
S výsledkem sice spokojený vůbec nejsem, ale vše přebíjí zážitek ze skvěle uspořádaného závodu. Před vyhlášením je hodně našlapaná tombola, kde na svých pět lístků za 1Euro/ks vyhrávám m.j. hodinky Garmin s GPS. Pak následuje afterpárty. Není to, ale jako obvykle plastová miska a do ní hrst těstovin s omáčkou. Je to něco co se jen tak nezažije. Různé druhy masa, příloh, salátů, zeleniny, ovoce, zákusků apod. Ze začátku je na vše samozřejmě nával, ale děvčata furt doplňují a nosí další a další až jsme všichni totálně přežraní. K tomu nám hrají krojování šmidliboys.
V neděli jsou Roháče konečně vidět. Tomu samozřejmě nemůžeme odolat a ještě před snídaní vyrážíme na nedělní výklus. Každý jsme po závodě v různém stupni devastace, takže k hřebeni postupujeme individuálně. Já dobývám Brestovou, Honza Sivý vrch a Martin vzhledem k totálně odvařeným stehnům pouze sedlo mezi těmito kopci.
Cestou domů se shodujeme, že nikdo z nás zatím lépe uspořádaný závod nezažil a to už máme i pár zkušeností na západ od našich hranic. Pořadatelsky to vzhledem k různým místům dep, cíle a základny muselo být nesmírně náročné zvládnout. Fakt klobouk dolů. A když se k tomu přidají skvělí fanoušci, výborné ubytování, jídlo, přátelští pořadatelé a spoluzávoďáci tak ani nevadí, že počasí není nejpříznivější. Na jaře 2013 budeme sedět u klávesnice a jako supi číhat na spuštění registrace.
výsledky
